[4] Faleš
Cítím se smutná, ukřivděná a zároveň mám chuť někoho zabít. Pomalu ale jistě si začínám neúmyslně vytvářet nepřátele, které jsem díky své povětšině tiché a nenápadné povaze nikdy nemívala. Vždycky jsem se chovala podle toho, jak chtěli ostatní a nikdy nemyslela na to, co je dobré pro mě a jak to cítím a chtěla bych to já. Pro ostatní bych se rozkouskovala na miniaturní kousíčky za jakýchkoliv okolností. Lidé mojí ochotu už však začali brát jako samozřejmost. Tak jsem si řekla, že už toho mám dost.
Poprvé v životě jsem se k něčemu vážnějšímu rozhodla tak, jak to chci já a rázem je ze mě falešná svině? Aha, to je mi ale zajímavá novinka. Ale to, kolikrát jsem některým lidem pomohla, už nevidí, protože je to ode mě samozřejmě bráno jako normální a nemám přeci právo si také prosadit svůj názor a rozhodnout se podle sebe. Už mě nebaví být jen pouhou loutkou, jejíž provázky řídí přání mého okolí. Začnu žít sama za sebe. Už nebudu každému jako dosud pomáhat i přestože vím, že oni by mi mou pomoc nikdy neopětovali. Pomůžu jen pravým přátelům, kterých je opravdu prachmálo, u nichž mám jistotu, že se mi to vrátí, až to jednou budu potřebovat já.
U ostatních to probíhá většinou jednostranně. Když chtějí s něčím pomoci, jsem jim dobrá a najednou jsem jejich skvělá kamarádka. Poté mě na nějakou dobu zase vůbec neznají, dokud opět něco nepotřebují. A nedejbože, abych po nich snad někdy chtěla nějaký vděk nebo pomoc, když to potřebuji já. To by najednou ze mě byl někdo, koho téměř neznají, a tudíž nemají důvod mi s něčím jakkoli pomáhat. Nehli by pro mě ani prstem. Kdyby alespoň řekli blbé "děkuji". Jenže to berou jako danou věc a jakmile to odmítnu a řeknu, že ne, protože už mám na starosti spoustu dalších problémů, najednou je ze mě proradná lhářka, které záleží jen na sobě.
Lidi, proboha, vzpamatujte se! Někteří z vás mě tu přesvědčují o tom, jak jsem se hrozně změnila a že jsem nikdy taková nebyla. Ale zkuste se také jednou podívat vy na sebe! Mě téměř zničíte, a když už se cítím jako na pokraji strmé propasti, a poprvé se rozhodnu tak, abych byla šťastnější já, hned je to špatně. Opravdu platí, že jakmile se přestaneme chovat podle toho, jak chtějí ostatní, tak jsme najednou hrozně jiní a špatní.
Jenže mě už to opravdu ničilo. Za chvíli by ze mě byla troska ležící na dně oceánu pomluv, falešných neopětovaných přátelství a sobeckosti. Už jsem to tak nemohla nechat, musela jsem to změnit. Jenže to vy asi nechápete, když nevíte, kolik úsilí mě stojí skákat podle toho, jak si kdo hvízdne. Teď máte plnou pusu řečí o tom, jaké ze mě vyzařuje ego (které jsem mimochodem nikdy neměla a nabývá se mi opravdu jen horko těžko) a jak jsem hrozně jiná než dřív. Sobecká, falešná a bezcitná svině (ano, lidé se mění, to je pravda - ale to, že už jen nechci být otrok ostatních hned nemusí nutně znamenat, že jsem ta nejšpatnější). Opravdu si tohle myslíte? Jestli ano, klidně vám můžu dát důvod k tomu, abyste to o mně mohli říkat právem (jenže na to já stejně nemám, na to mám v sobě už moc zažrané základy slušného chování k ostatním lidem). Do té doby to ale budu vnímat jen jako pouhé pomluvy, kterých už o mně koluje požehnané množství - pochopila jsem, že už opravdu nemá cenu se jimi jakýmkoli způsobem zaobírat nebo se snad dokonce snažit okolí obeznámit s tím, jaká je vlastně pravda. Stejně si každý dál bude věřit, čemu chce (tomu, co slýchají od lidí, kteří mě vůbec neznají, neví, o co jde a nemají se do toho co plést). A těm pár výjimkám, co znají pravou pravdu, jen bude každý zazlívat, že jsou to lži a jen se mě snaží podporovat v mých špatnostech.
Taky bych asi měla podotknout, že NIKDO z vás nezná celou pravdu. Tedy téměř nikdo, pravdu se vším všudy zná jen velmi málo lidí, na kterých mi opravdu záleží, a prozatím nemám žádný důvod jim nedůvěřovat. Znáte pouze "pravdu", která koluje mezi lidmi. Kdybyste věděli, jak to všechno opravdu je, možná byste změnili názor. Jenže já vůbec nemám zapotřebí někomu vysvětlovat, jak to vlastně bylo, když má slova stejně nikdo nebere vážně a druhým uchem je vypouští pryč.
Kdyby snad někdy nastala taková doba, kdy by lidé přestali lhát ostatním do očí, navzájem se pomlouvat a šířit nesmysly o lidech, o kterých nic neví (což stejně nikdy nenastane), zajímalo by mě, kolik lidí by v takové situaci přežilo po delší dobu. Ne každý by totiž unesl z každé strany slyšet jen tu krutou realitu a raději se zabije a uteče tím před problémy - nebo naopak, zabije někoho jiného, kdo mu ty problémy způsobuje. Jenže jelikož to takto v dnešní době nefunguje (ano, existují i tací lidé, pro něž to takhle občas funguje, ale to už bych odbíhala od tématu - beru to jen obecně), tak to dnes většina lidí dělá poněkud jinak - lžou, pomlouvají za zády ostatní a překrucují pravdu v prospěch svůj - to aby z toho právě oni nakonec vyklouzli jako ty největší chudinky, i když nesou velkou část viny a aby ti ostatní nevinní pykali za něco, co vlastně provedl ten, podle společnosti, "chudáček"...
