[6] Zmatek v duši
Jsem zmatená. Nevyznám se v sobě. Nevím, co vlastně chci. Rozhodla jsem se pro skončení něčeho starého kvůli něčemu novému, zdánlivě lepšímu, co stejně nakonec nevyšlo, i když začátky vypadaly slibně (nemám zájem to blíže specifikovat). Takže teď vlastně nemám vůbec nic. Víceméně jsem byla už dávno smířená s tím, že to nejspíš dopadne takhle, ať už dříve či později. Rozhodně jsem ale nepočítala s tím, že mě to srazí na kolena. Nejvíce asi nerozumím té náhlé změně jeho názoru a přístupu k této situaci - nejdříve mi řekne pravý opak toho, co od něj slyším týden nato. Co si potom mám myslet? Čemu mám věřit?
Kvůli tomuto svému rozhodnutí (nemůžu říct, že špatnému - rozhodně bylo dobré, protože když už nezačalo něco dlouhodobě lepšího, alespoň skončilo něco, co jsem už nemohla déle unést) jsem si prošla spousty depresemi, hádkami a spory, díky kterým jsem si neúmyslně utvořila i nějaké ty nepřátele, které, když se nad tím tak zamyslím, jsem nikdy nemívala, pokud však nepočítám lidi, co mě neznají a věří pomluvám o mně - ty ale mezi své nepřátele nepočítám, jelikož jsem s nimi nikdy neudržovala žádný přátelský vztah, tudíž nemám důvod je považovat za své nepřátele, protože vůči mně díky tomu, že nikdy ani nebyli mými přáteli, vlastně nemají žádnou povinnost mi neubližovat atp. (sice ani nemají právo mi škodit, když mě vůbec neznají a pořádně ani neví, oč jde, ale to je zase jiná kapitola). Asi je dobré mít i nějaké ty nepřátele, protože alespoň vím, že nejsem jejich citům lhostejná. Jenže pro mě je to prostě něco nového a prozatím nepoznaného, tudíž v tom ještě neumím pořádně šlapat.
Začínám si pomalu uvědomovat, že nejspíš vůbec neplatí to, co jsem si sama sobě celé ty dlouhé roky namlouvala. Asi nejsem tak bezcitná, jak jsem si doteď myslela. Asi mi není tak lhostejné to, co se teď děje. A to je zvláštní. Mému pravému já by to asi bylo téměř jedno. Ano, sice bych asi nebyla zrovna nejšťastnější, ale rozhodně bych si to nebrala tak k srdci, jako právě teď. Jenže tohle nejsem já. Kdo nový se to ve mně probouzí? Chci být zase zpátky ta citově nezaložená Sindy. Možná to tak nebylo nejlepší, ale aspoň jsem nemívala depresi z každé maličkosti, jako mívám teď. Nikdy jsem kvůli něčemu podobnému nebrečela (pro mě je to totiž ta největší hloupost, kterou můžu udělat, jelikož si tím jen sama sobě dokazuji, že jsem slabá - ano, vím, že to asi není úplně správný názor, jenže mám to tak už odmalička, prostě mám jakýsi psychický blok, stydím se plakat před lidmi a to i třeba na pohřbu - brek je pro mě prostě něco, co si můžu dovolit jen v opravdu hrozné životní situaci). Jenže nedávno jsem to udělala a dokonce to ani nebylo o samotě. Klesla jsem takhle hluboko. Proč jsem to udělala?! Já bych to přeci nikdy takhle silně neprožívala. Co se to se mnou děje? Mám pocit, že občas to prostě nejsem já. Probouzí se ve mně někdo úplně jiný a cizí. Asi na tom má co dočinění i to, že jsem v téhle situaci asi úplně poprvé v životě, vždycky jsem totiž byla na té druhé straně karty. A pokud jsem na ní nebyla, tak to ještě nestihlo zajít tak daleko jako teď. Je to pro mě nová zkušenost, ze které si doufám alespoň vezmu nějaké to ponaučení, když už nic jiného. Schválně píšu takhle neurčitě, protože rozhodně nepotřebuji, aby každý věděl, co se vlastně stalo, to by totiž ještě více zhoršilo situaci a můj psychický stav, a to už opravdu nemám zapotřebí. Bude lepší, když to navždy zůstane mým malým, pardon, vlastně velkým, tajemstvím.
Ty city v sobě asi mám zakořeněné někde hodně hluboko, takže si je hned zkraje neuvědomuji a nepřipouštím si, že bych něco cítila. Když ale čas od času vyplynou na povrch, tak to teprve stojí za to - ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu. V poslední době se mi to však bohužel stává čím dál tím častěji a převažuje spíše ten negativní.
Proč vlastně existují nějaké city? Ano, znám spousty těch citátů o lásce a bolesti, že bez bolesti není láska a život není bez lásky atp., ale to je teď vedlejší. Bez citů se mi žilo mnohem líp. Nebo alespoň bez těch, které prožívám teď, bez těch, co jsou pro mě tak neznámé. Chci zpátky své staré já! To, že jsem byla téměř bezcitná, hned samozřejmě nemusí znamenat, že jsem byla bezohledná a sobecká vůči ostatním lidem, to ne, pro ostatní bych se rozkouskovala. Jen jsem si všechno tolik nebrala po té citové stránce jako teď. Opravdu by mě zajímalo, co nebo kdo tohle ve mně probudil. Asi se budu muset začít pomaloučku připravovat na novou kapitolu svého života, ve které prožiji plno smutku a stresu i kvůli těm největším malichernostem. Potom raději ani nechci vědět, co se mnou udělá něco opravdu relevantního, ne jako ty moje aktuální triviální potíže. Nezbývá mi asi nic jiného, než čekat a nechat se překvapit. Pak se uvidí, co bude dál... Třeba je to jen nějaké přechodné období, po němž budu opět jako dříve, nebo právě naopak, budu úplně jiná než kdykoli předtím...